České zdravotnictví potřebuje změnu. Na tomto se asi shodnou všichni. Lékaři, sestry, pacienti, jejich blízcí, politici… Problémem však je, co si pod tou změnou každý z nás představuje. Jak to vidí MUDr. Jan Přáda, gynekolog z pražské Všeobecké fakultní nemocnice a předseda Sekce mladých lékařů České lékařské komory?
Aspektů, na které se můžeme zaměřit, je spousta. A co víc, většina změn vyžaduje velké množství vynaložených financí, času a úsilí. Na co bychom se však měli zaměřit především, co nestojí víc než chvilku zamyšlení a co jde udělat hned, je způsob, jak na zdravotní péči všichni nahlížíme, my zdravotníci, my pacienti.
Pacient a jeho zájmy jsou samozřejmě středobodem léčebného procesu. Není sporu o tom, že větší autonomie a informovanost pacienta, možnost svobodné volby a aktivní role v léčebně-diagnostickém postupu jsou významným a pozitivním krokem, který udělala medicína v ČR za posledních pár dekád. Pokud by se ale měl měnit klasický paternalistický přístup lékaře na partnerský, musí si pacienti také uvědomit, že kromě práv mají i povinnosti. A že jako v každém partnerském vztahu, i druhá strana (tedy lékař) má své potřeby a práva.
Kdo měl někdy možnost vytáhnout paty z rodné vesnice a podívat se do světa, ví, že v České republice je zdravotnictví na špičkové úrovni. V čem naprosto vyniká je pak dostupnost zdravotní péče časová a geografická. Tedy že je nemocnice s trochou nadsázky pomalu v každé větší vesnici a že čekací doby na vyšetření či operace, jsou u nás zlomkové i ve srovnání s takovými zeměmi, jako je Švédsko nebo Anglie. To vše je navíc nezávislé na socioekonomických poměrech pacienta. Tedy že stejně kvalitní kardiostimulátor dostane 40letý ředitel nadnárodní firmy stejně jako 60letý vrátný. A to je samozřejmě skvělé, občanům ne každé země se dopřává takový luxus. A kde je české zdravotnictví určitě na světové špičce, to je poměr cost/benefit – západní péče za východní ceny. Navíc s minimální spoluúčastí pacienta, který má leckdy pocit, že jeho/její péče nic nestojí. Anebo naopak, že si přece platí zdravotní pojištění, a tedy má nárok na všechno. Toto vše je ale zaplaceno chronickým mnohaletým přetížením zdravotníků.
Dobré pracovní podmínky pro lékaře by měly být v první řadě v zájmu každého pacienta, protože jen tak je schopen se o něj náležitě postarat. A to jak z odborné stránky věci, tak i z lidského hlediska. Zdravotní péče funguje jen proto, že v České republice prakticky všechny nemocnice porušují platnou legislativu. Aby byly schopné zajistit provoz, lékaři tráví v práci nesmyslné množství času. Po poměrně náročném šestiletém studiu se mladý lékař dostane do prostředí, kde je normální pracovat 60 a více hodin týdně, noci, víkendy, svátky. Do toho se musí odborně vzdělávat, absolvovat spoustu povinných stáží a kurzů, atestační zkoušku. A k tomu se taky samozřejmě snaží trochu žít, chce založit rodinu, vídat se s přáteli, pěstovat koníčky. Asi 10 % nebožáků pak pracuje dokonce kolem 80 hodin týdně. Jak se dá takového čísla dosáhnout? Inu, poměrně snadno. Přijdete třeba do práce v 7 hodin ráno v pondělí a pokud sloužíte, zůstanete tam až do úterního rána. Pokud máte štěstí, můžete jít domů, pokud ne a je potřeba zajistit provoz, jdete domů třeba až ve 4 odpoledne po krásných 33 hodinách… a to máme teprve úterý odpoledne. Ti šťastnější toto zažijí 4× do měsíce, ti méně šťastní třeba i 8× až 10×. Asi nikdo z nás by nesednul do letadla, kdyby věděl, že pilot je již 25 hodin na nohou. Ale to, že vám někdo odečítá vyšetření z magnetické rezonance nebo operuje srdeční chlopeň, se děje běžně.
Všechno, co je v našem zdravotnictví špatně, zde rozhodně nehodlám rozebírat. To by vydalo na menší knížku. Stejně tak nechci, aby tento text byl brán jako nářky nad volbou povolání. Většina z nás dělá svou práci ráda a rozhodně by ji nevyměnila. Spíš tyto řádky berte jako informaci o tom, že až budeme my lékaři bojovat o lepší pracovní podmínky, potřebujeme také zastání vás pacientů, a že to je ve vašem nejlepším zájmu. Berte to jako informaci, že až příště budete čekat na pohotovosti 4 hodiny s ne úplně fatální diagnózou, je to asi proto, že tam přišlo 10 lidí před vámi s akutnější záležitostí nebo že daný lékař třeba někomu zachraňuje život na operačním sále a jiný prostě k dispozici není. Spousta věcí by se dala navíc řešit jen telefonátem na pohotovost a nemusí si kvůli tomu pacient rovnou volat rychlou záchrannou službu. Ušetří čas v první řadě svůj a dále potom zdravotníků.
A že zdravotníci jsou také jenom lidé a mají kromě zaměstnání také své osobní starosti. Je samozřejmě neprofesionální promítat osobní strasti do pracovního života a u lékaře je to nevhodné dvojnásob. Nicméně položme si sami otázku: mám větší šanci, že dostanu kvalitní a empatickou péči od lékaře, který je již 30 hodin na nohou a jste již tento den jeho padesátý pacient, nebo od lékaře, který se v noci dobře vyspal, je odpočatý a má na vás čas?
Pacienti a zdravotníci jsou na jedné lodi a mají společné cíle – vyléčení choroby a zlepšení kvality života. Stejně jako si za poslední roky museli lékaři zvyknout, že se pacient aktivně podílí na rozhodování a má právo být o všem informován, což je bezesporu správně, musí si i pacienti osvojit nové návyky. Společně s rozhodováním o své léčbě či jejím odmítáním přichází samozřejmě i zodpovědnost za tyto kroky. A měli by mít také zájem na tom – i kdyby jen z čistě sobeckého hlediska –, aby byl lékař v co nejlepší kondici duševní i fyzické.
