Přesně před půl rokem odstoupil z funkce ministra zdravotnictví. Podle mnohých odborníků byl v úřadu tím nejlepším, jakého Česká republika v polistopadové historii měla. Považuje svůj odchod stále za správné rozhodnutí? Není mu líto projektů, které nestihl dokončit? A jak vnímá budoucnost českého zdravotního systému? Nejen na to odpovídal host podcastu Diagnóza zdravotnictví, někdejší ministr a nynější poslanec Adam Vojtěch.
Pane poslanče, dnes uplynulo přesně půl roku od vašeho odstoupení. Jak své rozhodnutí takto zpětně hodnotíte?
Samozřejmě mě mrzí, že jsem nestihl dokončit některé rozdělané projekty, ale věřím, že budou dotaženy novým ministrem. Je mi líto, že u toho nemůžu být, ale na druhou stranu jsem odcházel za situace, kdy bylo jasné, že na jinou práci než tu související s koronavirem nebude čas. A to platí i pro současné vedení resortu. Takže v tomto směru jsem skutečně rád, že jsem odešel. Respektive si myslím, že to tak mělo být, a proto svého rozhodnutí nelituji.
Sledujete, co se na ministerstvu děje? Jak si podle vás vede Jan Blatný?
Bezesporu sleduji. Jsem členem zdravotního výboru, takže s panem ministrem jsem v kontaktu a řešíme spolu některé věci. Pro pana docenta Blatného, stejně jako pro kohokoliv jiného, je to velmi náročná práce. Nasedl do hodně rychle rozjetého vlaku a z mého pohledu dělá v této komplikované situaci maximum.
Spíše než ministerstvo zdravotnictví je to takové ministerstvo covidu, nemyslíte? Nehrozí, že během pandemie zanedbáme jiné problémy tak, že jejich náprava bude víc než složitá?
Ano, vlastně řešíte celý den jen tuto agendu. Novináři se ptají jenom na to jedno a žádná jiná zdravotnická témata se v médiích neřeší, což mi přijde trošku škoda. Je to ale zkrátka charakter doby, která je bezprecedentní, a tak je to do jisté míry logické.
Logické to na jednu stranu je, ale přece není možné zapomínat i na ty další věci, které se ve zdravotnictví dějí. Veřejnost by si měla všimnout třeba toho, že letos poprvé se náš zdravotní systém dostává do deficitu. Co s tím můžeme dělat?
Peněz budeme potřebovat stále víc. Když jsem se kolem roku 2014 začínal zdravotnictví věnovat nějak systematicky, tak výdaje činily zhruba 250 miliard korun ročně. Letos jsme na přibližně 400 miliardách, takže jasně vidíme, že jde o dynamický růst. Zdravotnictví je velmi drahý obor z hlediska hrazení personálních nákladů, nové léčby, do toho tu máme fenomén stárnutí populace, který provází nárůst počtu chronicky nemocných, a už rok také náklady spojené s epidemií. Řekl bych, že zdroje jsou vždycky vzácné a potřeby je možná budou převyšovat. Proto si myslím že je velmi důležité, tak abychom skutečně ty peníze vynakládali tam, kde se ten efekt projeví.
Máte pocit, že dnes plýtváme?
Myslím si, že je vždy nějaký prostor pro zlepšení. Jsem například rád, že máme v systému stále určité rezervy. Zhruba před dvěma lety byl na mě vyvíjený velký tlak odborů, abych je rozpustil do spotřeby. Naštěstí jsme to neudělali a zdravotní pojišťovny dnes mají na účtech polštář nějakých 40 miliard korun. Problém s nedostatkem financí není záležitostí nejbližších let, možná až v horizontu deseti let.
Pečujete o své zdraví, měli byste mít nárok na zvýhodnění
Není to ale téma už dnes? Mluvíme přece o dlouhodobé strategii a udržitelnosti. Pokud se nepracuje na reformě, nemáme se o ní aspoň začít vážně bavit?
Na takovéto změně musí být bazální konsenzus, jak se říká, napříč politickým spektrem. Samozřejmě se to ale snáze říká, než realizuje. Jsou ale státy, třeba Nizozemsko, kde to skutečně proběhlo. Já si myslím, že změny budou nutné například v koncepci zdravotního pojištění, které by mělo obsahovat nějaké motivační prvky pro lidi, protože tu máme fenomén chronických chorob. Mimo jiné si myslím, že i to je jeden z důvodů, proč je u nás tolik úmrtí a vážných průběhů covidu-19. Motivace, aby se lidé lépe starali o své zdraví, je dnes velmi nízká. Otevřel bych debatu o nějaké formě bonifikace těch, kteří jsou zodpovědní. Dnes, jestli se člověk o své zdraví stará nebo nestará, tak v zásadě má stejné odvody jako kuřák, piják alkoholu nebo člověk obézní.
To by podle vás přineslo i chybějící finance do systému?
Nakonec určitě ano. Systém veřejného zdravotního pojištění jako takový je v pořádku, ale jednotlivé pojišťovny by se měly víc odlišovat. Dal bych jim k tomu prostor, protože je to vlastně v jejich zájmu, aby měly zdravý kmen klientů. V takové situaci budou mít nižší výdaje na péči o ně. Ta přímá úměra zkrátka funguje. Důkazem je opět Nizozemsko.
Můžeme se inspirovat Nizozemskem nebo jinými západními zeměmi, když ony na zdravotnictví vydávají mnohem více peněz?
Procento HDP naštěstí v posledních letech roste, dnes je někde kolem 8 %. Na druhou stranu to není ten hlavní ukazatel. Suverénně největší procento HDP na zdravotnictví dávají USA, je to naprosto výjimečných 20 %. Ale nevím, jestli je to příklad systému, který dává všem optimální péči. Kvalita zdravotnictví by měla být posuzována také z hlediska nemocniční sítě nebo struktury péče.
Jaké máme další možnosti financování? Je variantou třeba vyšší spoluúčast pacientů? Vzpomeňme si například na někdejší poplatky u lékaře. Je vůbec možné, že by si na něco podobného někdo politicky troufnul?
To je právě ono, že pokud jsou v historii nějaké takovéto kroky, které pak dopadnou jak dopadnou – pamatujeme si takzvanou oranžovou tsunami a propad vlády, která je navrhla –, tak se pozdější politické garnitury budou zdráhat něco takového zavádět. Troufám si tvrdit, že regulační poplatky jako takové asi téma úplně nejsou a nebudou. Můžeme se bavit o nějakém jiném způsobu, například soukromém připojištění, které funguje v řadě zemí. Otázka samozřejmě je, jak ho nastavit.
Jak dlouho ještě může české zdravotnictví fungovat bez jakéhokoliv většího systémového zásahu?
Nemyslím si, že se dostaneme do situace, kdy nebude na péči. To si politici nikdy nedovolí. Otázkou je spíš to, jak zásadní budou ty zásahy muset být. Myslím si, že systém se musí vyvíjet směry, o kterých jsem hovořil. Pokud se bavíme o zásadních krocích typu připojištění nebo něco podobného, to je samozřejmě na širokou a dlouhou politickou debatu. Myslím si, že v určitém okamžiku nastat musí, ale není to o tom, že takovou změnu prosadí jeden ministr nebo jedna vláda. Zdravotnictví je poměrně rigidní systém, sami lékaři jsou takoví. Takže myslím si, že je to o nějakých postupných krůčcích, evolučních změnách. Přijít s nějakou revolucí, jako kdysi pan ministr Julínek, to je předem odsouzeno k nezdaru.