Jak nejlépe charakterizovat české zdravotnictví? Na jedné straně se jedná o velmi solidární systém s širokou dostupností zdravotních služeb. Na druhé straně je ale velmi fragmentovaný bez jasné hierarchie a velmi zahleděný do sebe bez velké snahy po sebereflexi a měření kvality.
České zdravotnictví každoročně hospodaří s částkou významně vyšší než 400 mld. Kč, v roce 2021 se bude blížit půl bilionu korun. Zdravotní pojišťovny rozdělí v roce 2020 přes 360 mld. Kč a dalších zhruba 100 mld. přichází z jiných zdrojů, zejména rozpočtů samosprávných celků a přímo od občanů. České zdravotnictví je v kontextu vyspělých zemí OECD typické tím, že podíl přímých plateb občanů je velmi nízký a dlouhodobě stagnuje někde kolem 14 % celkových nákladů, v ostatních zemích je to asi dvojnásobek. České domácnosti nezvyšují svůj podíl na zdravotní péči v rámci svého domácího rozpočtu. Tento podíl je stabilně něco málo přes 2 %. Za alkoholické nápoje a tabák přitom vydávají vyšší procento (2,9 %), za rekreaci a kulturu 9,5 % a například za pošty a telekomunikace 4,1 %.
Také podíl celkových výdajů na zdravotnictví vyjádřeno procentem HDP dlouhodobě klesal, a to díky tomu, že finance do zdravotní péče se zvyšovaly pomalejším tempem, než v posledních letech rostla ekonomika. V letech 2015–2017 se tento podíl propadl pod 8 %. Průměr zemí Evropské unie se blíží 10 % zdravotních výdajů jako podíl na HDP (9,8 % v roce 2017). Podle posledních údajů jsme se v roce 2018 vrátili nad 8 % a nyní tento podíl dále mírně roste a bude růst tak, jak bude česká ekonomika v důsledku koronakrize stagnovat.
České zdravotnictví je velmi solidární, protože v něm převažují veřejné finance, které pocházejí dominantně ze zdanění práce, tedy z fixních a mandatorních odvodů mezd. Aktivní, práceschopná a většinově zdravá část populace tedy hradí zdravotní péči starším, nemocným a pracovně již neaktivním. Téměř 80 % příjmů zdravotního rozpočtu přichází z výběru zdravotní daně od pracující populace (odvody ze mzdy zaměstnanců a zaměstnavatelů).
Ve struktuře výdajů zdravotnického systému dominuje ústavní lůžková péče s téměř 40% podílem nákladů celého zdravotnictví. Jedná se zejména o poskytovatele akutní lůžkové péče, kteří tvoří 75 % lůžkových kapacit. V České republice je 156 nemocnic poskytujících akutní péči, jen 37 nemocnic následné péče a 35 léčeben pro dlouhodobě nemocné. Česká republika má ve všech statistikách nadprůměrný počet nemocničních lůžek na počet obyvatel, vysoké počty hospitalizovaných a také délku pobytu na nemocničním lůžku.
Zařízení ambulantní péče konzumuje cca 20 % celkových nákladů a zhruba 15 % nákladů je vydáno za léky a zdravotnické pomůcky. Primární péče praktickými lékaři konzumuje jen něco přes 5 % rozpočtu.
VZP (24. 2. 2021): „Vzhledem k současné epidemiologické situaci zdravotní pojišťovny očekávají meziroční růst nákladů (2021/2020) právě do nemocnic na úrovni 11 %. Pro celý systém veřejného zdravotního pojištění to znamená meziroční nárůst 17 miliard Kč, a to především na mzdy a bonifikace zdravotníků.“
Finanční toky v Českém zdravotnictví jsou nepřehledné. V každém segmentu existuje jiný mechanismus přerozdělování financí. Většinou se jedná o kombinaci paušálního a výkonového systému. U lůžkové péče a praktických lékařů paušální systém převažuje, u ambulantních specialistů má navrch systém výkonový.
A lze české zdravotnictví prohlásit za kvalitní? Velmi těžká otázka, na kterou neumíme bohužel kvalifikovaně odpovědět. České zdravotnictví je bezpochyby dostupné, alespoň pro většinu populace se dříve či později najde vhodná zdravotní služba. V některých oborech a statistikách jsme skvělí, jako například v parametru novorozenecké úmrtnosti nebo dostupnosti kardiochirurgických zákroků, v jiných oblastech ale zaostáváme, například v primární prevenci nebo míře proočkovanosti na sezónní chřipku. Faktem je, že pokud změříme podíl odvratitelných úmrtí na celkovém počtu úmrtí, je Česká republika pod průměrem Evropské unie. Až 40 % úmrtí by bylo možné zabránit nebo odvrátit, průměr EU je 33 %. V České republice by tak každoročně nemuselo zemřít 43 000 jedinců, pokud by vše ve zdravotním systému fungovalo stoprocentně.
Autor je farmakolog a farmakoekonom. Je ředitelem Institutu pro zdravotní ekonomiku iHETA, který se věnuje výzkumu a vzdělávání v oblasti zdravotní ekonomiky a HTA. Mimo jiné založil projekt Otevřené zdravotnictví.