Ročně odejde z České republiky do zahraničí na 200 čerstvých absolventů medicíny a zhruba stejný počet kvalifikovaných lékařů. Nejčastěji míří do Německa a Rakouska, ale často také do Švédska, Francie nebo USA. Jsou za jejich odchody stále ještě dozvuky někdejší výzvy Děkujeme, odcházíme, nebo dnes mají jinou motivaci? Jak se jim za hranicemi žije a uvažují vůbec o návratu do Česka? Téma probereme s Ondřejem Houdkem, toho času ortopedem působícím na klinice v Bavorsku.
Ondřejovi Houdkovi je 26 let. Masivní odchody lékařů organizované lékařskými odbory tedy sotva pamatuje. Tehdy možná ještě ani neuvažoval, že by v budoucnu studoval právě medicínu. Přesto se teď po deseti letech od výzvy Děkujeme, odcházíme zařadil mezi ty lékaře, kteří českému zdravotnictví dali sbohem. V jeho případě dokonce ještě předtím, než si ho vůbec stačil vyzkoušet na vlastní kůži.
„O odchodu do zahraničí jsem začal víc uvažovat zhruba v polovině studia. Hodně mě k tomu motivovala zkušenost z pátého ročníku, kdy jsem v rámci Erasmu vyjel na půl roku do Regensburgu. A pak taky částečně řeči některých lékařů, které mají studenti možnost poznat během studií, a slyší od nich, že bychom se měli věnovat něčemu lepšímu než jen medicína,“ vypráví začínající ortoped.
Přestože si práci v českém zdravotnictví nevyzkoušel, má k systému celou řadu výhrad. V řadě případů oprávněných. Kromě obligátních a často už neopodstatněných stížností na platy lékařů je to zejména nedostatek supervize nad začínajícími lékaři. „Znám to jen z doslechu, ale nerad bych se ocitl v situaci, kdy budu dva měsíce po nástupu do nemocnice sám v ambulanci a nikdo ze starších a zkušenějších lékařů na mě nebude mít čas. Je to zbytečné riziko a stres, které nechci podstupovat. V Německu se nic takového nemůže stát. Začínající lékař má nad sebou supervizora až do atestace,“ říká Ondřej Houdek. Lékaři v Česku jsou podle něj přetížení a na práci s mladými kolegy nemají čas. „Nepovažuji za správné, když se začínající lékař a jeho supervizor potkají jednou za týden v kantýně,“ dodává Houdek.
Přesčasy jsou běžné i v Německu
Podle Lékařského odborového klubu mají lékaři v některých nemocnicích hodně přes tisíc hodin přesčasů ročně a přepracování, přetížení a únava mohou vést k vážným, až fatálním chybám. Tento stav je dán dlouhodobým nedostatkem lékařů, a to je problém, se kterým se musí vyrovnávat i v Německu. „Němečtí lékaři rádi odcházejí do Švýcarska a států západní Evropy, kde mají nejen lepší platové podmínky, ale také se dostanou k moderním terapiím. I tady se proto stává, že má doktor stovky hodin přesčasů ročně. Platí to zejména u oborů, jako je chirurgie,“ popisuje mladý český lékař. Přesčasy mu ale kompenzuje zásadní rozdíl v přístupu k postgraduálnímu vzdělávání a k začínajícím lékařům jako takovým.
„Naše vysoké školy jsou sice kvalitní, ale z mého pohledu nepřistupují k výuce moderně a v kontextu doby. Ukazuje se to třeba na množství informací, které musíte během studia obsáhnout. Často jsem si připadal jako průtokový ohřívač, který se musí něco naučit na zkoušku, aby to vzápětí mohl úspěšně zapomenout. V Česku máme pět státních zkoušek, v Německu jsou jen tři. Medici díky tomu mají víc času naučit se kvalitně základy interny, chirurgie a oboru, kterému se chtějí do budoucna věnovat,“ uvádí Ondřej Houdek. Biflování je podle něj přežitek, protože s rozvojem vědy není už dnes možné obsáhnout všechno.
V současnosti Ondřej Houdek pracuje na klinice ve městě Schwandorf a návrat do Česka zatím neplánuje. Za největší chybu německého zdravotnictví považuje po své roční praxi přemíru byrokracie.
Podcast Diagnóza zdravotnictví můžete poslouchat ve všech nejrozšířenějších podcastových aplikacích – Spotify, Apple Podcasts, Youradio, Česképodcasty.cz a dalších. Nejdůležitější pasáže rozhovorů jsou v textové podobě k dispozici také na webové stránce www.diagnozazdravotnictvi.cz.